Vítám vás na svém blogu. Po dlouhých letech přemlouvání je to konečně tady, nevím ještě, jak se donutím k pravidelnosti, ale rozhodně se o to chci pokusit. Spisovatel se přece musí projevit, jinak po něm neštěkne ani pes. Ovšem, pokud se jedná o autora v žánru fantasy, je vůbec možné něčím plnit blog? Zamýšlet se nad barvou dračích šupin? Nebo kolik je vlastně čarodějům let, a jak dlouho si nechávají růst plnovous? Přesto! Cesta člověka s jeho fantazií je nadměrně složitá, protože ačkoliv je to dar, v určitých ohledech se tváří jako strastiplné břímě. A ještě větší a těžší náloží se stane v momentě, kdy se o něm má veřejně promluvit.

Jmenuji se Aneta, narodila jsem se v Ráji, prožila dětství v pestrobarevném světě jehož původní název se vyvíjel od Uhlířova přes Slezský Dombas, až po Havířov. Následně se odstěhovala s rodiči k Ostravě, pak sama do Prahy, což bych přirovnala k Frodově cestě Mordorem a nyní, po mnoha letech, jsem v zeleni a přírodě, na Valašsku, společně s mým mužem. Podnikla jsem dlouhou cestu z města za skutečným štěstím, do domova, kde jsou vidět hvězdy a noci jsou tak klidné, že se člověk opět pokochá plnohodnotným spánkem.

Miluješ-li květinu, která vyrostla na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš na nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami…

Malý princ

Mnoho lidí netuší, že můj dokonalý svět tvoří ještě jeden. Pro mě stejně důležitý a plný toho, v čem nechávám srdce. Můj vlastní kouzelný okamžik za zavřenými víčky, možná na hranici snů, můj svět plný fantazie, který beru jako svou nedílnou součást. Poprvé jsem tam přišla v roce 1996 a od té doby společně tvoříme, budujeme a poznáváme se. Nesnažím se. Má hlava mi to nabídla jako samozřejmost, která se rozběhne jen tak při pouštění hudby nebo sledování krajiny při jízdě autem (na místě spolujezdce). Trvalo mi deset let, než jsem poznala své nejoblíbenější charaktery, dalších deset, abych vybudovala vše od prvních kamenů, po celá města a uzavřela to do smysluplné mapy. A lidé na tomto místě, mí hrdinové a hrdinky, se stali přáteli, protože se známe už přes dvacet let. A já je vidím pokaždé, když se můj pohled ztratí kamsi do neznáma.

Dlouho jsem si myslela, že jde jenom o mrhání času, zvláštní součást mé osobnosti, která zůstane všem skrytá. Málokdo přeci jen pochopí, jak ráda trávím čas se svou hlavou, sama. Ale pak se to změnilo. Ve chvíli, kdy jsem se pokusila jeden z příběhů vyprávět, se našlo u posluchačů jisté a naplňující zaujetí.

Oproštěná od všech předsudků i toho, co si ostatní pomyslí, jsem po dvou dekádách sebrala všechny známé i neznámé, zapsané či nakreslené po všech koutech a rozhodla se přinést příběh. První knihu o mé říši, o které jsem nikdy nedovedla uceleně hovořit. Když jsem napsala slovo konec za první veledílo, měla jsem nezadržitelné euforické pocity, jako ještě nikdy. Pláč, radost, vzrušení, nakonec i stesk, protože mi při každé stránce v mě dobře známém prostředí bylo tak dobře. A nyní bych jej ráda vydala jako knihu.

Čeká mě strastiplný boj! Možná poběžím ještě několik let, ale nesmím se zastavit! Protože konečně sedám k práci s úsměvem a plným nasazením, radostí z každého řádku, revize i okamžiku. Píšu dál, každý den, několik hodin. A zde na mém blogu najdete příběh o mé tvořivosti, úskalích psaní, postřehy ze života spisovatele a v neposlední řadě pak soubor povídek, který nyní připravuji. Proč?

O tom zase příště.