Když se rok nachýlí ke svému konci, nastane v naší zemi zvláštní období. Trvá několik týdnů, začíná dnem velké slavnosti a končí ještě větším veselím, které se překlene do roku nového. Vše se zdánlivě uzavírá, jako neviditelný kruh a na naše královské město, jménem Bílé skály, padne huňatá sněhová čepice. Lidé tak mají po dobu oslav konceročních svátků klid k rozjímání, odpočinku a radosti po boku svých blízkých.

Nevidím v tom žádné velké kouzlo… Už deset let, co chodím po světě je to stejné, a není na tom nic zvláštního. Mé jméno je Gala. Narodila jsem se ve spodním městě ohromné královské usedlosti a žiju tady s mamkou, taťkou a malým bráškou Atimem. Mám tmavé kaštanové vlasy, co nejdou pořádně stáhnout žádnou stuhou, oči v barvě pražených mandlí a jsem nejsilnější ze všech dětí. Rozená vůdkyně. Aspoň si to myslím!

Všechno bylo trochu lepší, než se můj sourozenec narodil. Představovala jsem si to tak, jako to měl můj nejlepší kamarád Oskar. Když přišel poprvé ven se svým bratříčkem, tak ten už chodil a dalo se s ním normálně hrát. Jenže ten můj pořád jen leží a občas řve tak, že si musím dát polštář přes hlavu, abych vůbec usnula. Beru to jako zradu, naši kolem něj skáčou a na mě už nemají tolik času. K tomu všemu se ještě přidalo tohle posvátné období, kdy se všichni tváří, že se děje něco významného. Jenže pro mě to znamená jediné… fůru povinností, co musím zvládnout za mamku, která bdí nad malým Atim.

Už je to dva týdny, co napadl sníh. Ještě jsem nebyla s Oskarem a ostatními kamarády sáňkovat, maminka mě zdržuje doma, abych dělala ozdoby ze sena nebo vykrajovala cukroví, co se peče, aby bylo v komoře vždy něco dobrého po dobu celých svátků. Je to nuda, nejde mi to a tatínek nepoznal jediné zvíře, co jsem vytvořila se vší námahou! Na sjíždění kopců jsem musela zapomenout do doby, než bude celý dům, v každém jeho posledním koutě, vyzdobený. Stěny provoní ořechy a vanilka, všude budou cingrlátka. Muselo se taky patřičně vysmejčit, dát na stůl sváteční ubrus, do oken svíčky a každý večer po setmění je pečlivě rozsvěcovat, aby dům zalily příjemným světlem, protože celá naše ulička, kde jsme bydleli, a jejíž světýlka za okny svorně problikávala na zamrzlý chodník, vypadala přímo kouzelně. Vymetala jsem zrovna sníh na prahu a zasněně to pozorovala.

Pak jsem si ale uvědomila, že je to akorát otrava, protože mám letos tak moc povinností a zimu si vůbec neužívám. Šťouchla jsem naštvaně do závěje nad hlavou a ona mě málem zavalila, než jsem vběhla zpátky dovnitř domu.

***

Týdny příprav uběhly jako voda a večerní slavnost k zahájení konceročních svátků, které vyvrcholí tajemnou Velkou nocí, u nás – v zemi jménem Paleola, mohla začít.

Na náměstí byl vystavěn plac pro hudebníky a zpěváky, muzika se příjemně linula všemi uličkami, stejně jako vůně ze stánků, které tady stály. Přímo pod velkým jehličnatým stromem, který tady rostl od dob, kdy byli mamka a taťka ještě malé děti to žilo a očekávalo se, že se tam potkají všichni lidé, ze všech sousedství. Trhy probíhaly, dokud nedošlo právě na Velkou noc – hlavní událost celých svátků, kdy si každý člověk, co na Paleole žil, mohl něco přát. Tiše to pošeptal do dlaní nebo na to jen pomyslel. Tichá přání o Velké noci byla mimořádná a kouzelná. Když totiž odbyla poslední minuta temnoty a nastal úsvit, rozžehl se jehličnan na náměstí pod skvostnými ozdobami, které zde kouzlem seslala sama královna z vysokých věží nad námi. Stejně jako na všechny stromy, na všech náměstích našeho světa, v tutéž chvíli. A ten živoucí třpytivý řetěz plný kouzel byl důkazem přání, která se té noci vyplnila všem dětem i dospělým.

Jenže to nastalo až na konci celé slávy a stejně… Já v tom měla jasno!

Vyrazila jsem s rodiči a Atim ještě před setměním na trhy. Slavnost se povedla i s tím, jak jsem po rodičích lstivě vyprosila cukrkandly, cukrovou vatu a lékořicovou tyčku. Celou noc mě pak bolelo břicho, ale Oskar říkal, že to měl stejně. Možná jsme neměli zamlčet ty pečené kaštany, co jsme dostali od staršího pána v bočním stánku, když jsme společně vyrazili na průzkum, ani to, že jsme se sešli s ostatními dětmi z naší ulice a vyrazili na dlouhou procházku mezi zasněženými domky s kapsami plnými sladkostí.

Naše spodní město Bílých skal sedělo v dolině, nad níž se pnuly do výšky nekonečné ochozy prostředního města. Úplně nahoře bylo něco, nač jsme nedovedli s kamarády dohlédnout, i když jsme vyšplhali na nejvyšší strom, co v údolí byl – návrší Bílých skal, kde bydlela samotná naše královna a její rytíři. Ti nejvzácnější lidé naší země, kteří nás chránili, uměli čarovat a každý si jich považoval.

Už jsem byla dost velká na to, abych pochybovala, že tam vůbec někdo takový je a dávno nevěřila tomu, jak mi maminka vyprávěla o kouzelném stromu v překrásném pavilonu na návrší, který zářil o Velké noci jako hvězda na nebi. Byl údajně největší na celém světě a blyštěly se na něm kouzelné zpívající ozdoby. Čarovné bytůstky tam rozeznívaly zvonky, poletovali kolem něj třpytiví ptáčci nebo křehké víly. Ve větvích se pak schovávali malincí skřítkové a elfové stvoření pro tuto jedinou noc z hvězdného prachu.

Tatínek mi před spaním mnohokrát vyprávěl, že se přání vyřčené o Velké noci promění v malé světýlko a letí až k onomu velkému stromu na návrší, kde jej kouzelné bytosti zachytí a hodí do velkého rance. Z něj ho pak královna a její rytíři vyloví a všem dobrým lidem vyplní, co si tajně přáli. Protože jsem byla ještě úplný špunt, moc jsem se těšila na své první přání, které budu moct o Velké noci pošeptat. Snila jsem o tom, jak mě mocná síla sídlící někde ve vrcholcích nad námi vyslyší a splní mi tajné přání, které jsem nemusela nikomu povědět. Bylo jen moje! Znala jsem všechny jména rytířů i to královnino. Přepočítávala je na prstech, představovala si, jak se na mě dívají, tak moc jsem věřila, že mě uslyší... Pochopitelně to celé mělo háček! Když totiž nastala Velká noc a já se netrpělivě vrtěla pod duchnou, naklonil se ke mně tatínek a pronesl: „Galo, ten koš přání, tam někde vysoko nad námi, je jen jeden, pro celou naši zemi. Myslím, že ty máš všeho dostatek, jako holčička, kterou máme s maminkou moc rádi. Ale je spousta dětí, které to tak nemají a ty si zaslouží, aby jejich přání doputovalo do koše spíš než to tvoje. Slíbíš mi, že teda počkáš – jak nejdéle vydržíš, i když se ti bude chtít sebevíc spát, než si budeš něco přát?“

„Ano, tatínku!“ Neviděla jsem v tom problém do chvíle, než jsem vyděšeně otevřela ráno oči. Promarnila jsem svou vysněnou chvíli. A další rok tomu nebylo jinak! Konec, šmitec! Nepřišlo mi zrovna spravedlivé, když mi rodiče ráno s úsměvem prozradili, že mám jen tu jedinou noc a tu jsem spokojeně prospala. Sice jsem pak ve spíži našla své nové rukavice a malého houpacího koníka, ale nebylo to přesně to, co jsem si tajně vysnila. Přesto jsem byla nucena hned ráno dojít ke stromu na náměstí, který krásně zářil a za všechno poděkovat – za mamku a taťku, pochopitelně, taky za to že jsme zdrávi a nežijeme v nouzi. Byla to hezká tradice, ale snila jsem o něčem víc, o zázraku, který se dotkne jenom mě… A to se nikdy nestalo, protože jsem své přání každý rok prospala.

Není divu, že se má víra v kouzelné svátky brzy vytratila. Když už se dá říct, že jsem vyrostla a mám rozumu za dva, vím, že jsou to jen výmysly, jak děti ošálit, aby si nic nepřály. Už několik let stromečku za nic neděkuju a jsem na to patřičně hrdá. Nemrhám tak zbytečně časem a nadějí. Tatínek na tom trvá, ale jen dělám, že něco špitnu a tím to hasne. Oskar to ví, ale pořád nechce přestat věřit.

Jo! To jsem ještě neřekla! Nic o mých kamarádech z naší uličky, té úplně poslední, co z ní vedou schody ke sklepení pod skalami. Ke svahům to máme se sáňkami nejdál a držíme jen spolu. Aspoň já si přeju, aby to tak bylo, nikdo víc ani míň k nám nepatří!

Tak Oskar je nejvyšší kluk z party, černovlasý, oči má, jako hrnek horké čokolády, tváře vždycky tak pěkně růžové, hlavně v zimě, když mrzne. Vždycky byl mlčka, a ještě k tomu ostýchavec, takže se přes mou prořízlou pusu a odhodlanost nemohl nikdy stát vůdcem.

Další z nás byla Trudka. Menší holka s plnými tvářemi a kapsami plnými bonbónů. Vždycky je milá a snadno urovná všechny hádky, ať už přes sladkosti nebo trpělivost, kterou s každým má.

Krom ní s námi ještě chodí ven zrzavý Robi, copkatá Ela, co ráda mlela a taky dvojčata, holka Nara a kluk Tadek. Neudělají bez sebe jediné rozhodnutí a vždycky, i když občas nedobrovolně, drží pospolu. Navíc je ven doprovází velké huňaté psisko, které oba písklouny táhne ke svahu na saních a my za nimi můžeme vesele utíkat.

To jsou mí nejlepší kamarádi, se kterými vedle sebe vyrůstáme od chvíle, co jsme přišli na svět.

Pár dnů po slavnosti napadal na Bílé skály nový sníh a bylo ho tolik, že jsme z něj s Oskarem vytvořili ohromnou hromadu a postavili náš vlastní nedobytný sněhový hrad. Pasovala jsem tak jeho, Trudku, Robíka, Elu, Naru, Tadka a velkého psa na významné a ušlechtilé hrdiny. Vždycky mě přemlouvali, proč si nehrajeme na královnu a její rytíře, bylo nás na to ostatně akorát, když jsem započítala i psisko, ale to jsem odmítala.

Od té doby, co mě vždycky zradili a nechali má víčka klesnout přesto, jak moc jsem se těšila na své přání, jsem v ně přestala věřit a každému vykládala, že jsou vymyšlení. Raději jsem vládla vlastnímu, o poznání skutečnějšímu cechu oddaných bojovníků.

Ostatní děti se dobývaly do našeho krásného ledového přístřeší, ale nehodlala jsem se s nikým dělit. Obvykle jsem zahájila útok na okolní caparty, co se chtěli do našeho sněhového domova vkrást a obléhali nás, jako horda nepřátel. Zavládla sněhová bitva, při které psisko běhalo venku, štěkalo a rozhánělo je pryč, zatímco my jsme jako vždy zvítězili. Zkrátka jsme my děti, z poslední ulice, bez sebe nedaly ani ránu. Sněhové koule létaly vzduchem až do tmy a já se vrátila domů úplně promočená.

Tatínek mi pořádně vyhuboval a já si všimla, že má ustaraný výraz. Maminku jsem vůbec nezahlédla. Seděla pořád u malého brášky, letmo se na mě otočila a šeptla: „Nenos sem zimu, Galo, honem se převleč a lehni si na pec.“ Poslechla jsem, jenže když jsem čekala, jestli mi tam jeden z nich nepřijde číst nebo vyprávět, slyšela jsem je, jak se baví nad postýlkou brášky. Zase si na mě nenašli jedinou chvilku! Usnula jsem zasmušilá a ráno, když mě na stole čekala sklenice mléka a chléb s tvarohem, všimla jsem si, že maminka pořád smutně sedí v křesle nad kolébkou a bráška nepláče. Houpala ho a občas si povzdechla. Byla vždycky tak hodná a když jsem se za ní tiše ocitla, pokusila se usmát:

     „Klidně si vezmi sáňky a utíkej ven, na oběd buď doma včas.“

     „Maminko, co se děje?“

Vypadala, že se jí nechce mluvit:

     „Náš malý chlapeček trochu stoná, ale tatínek šel pro medicínu, nedělej si starosti.“

Vrtalo mi to hlavou celý den, dokud mi to z ní nevyrazila ledová koule, co po mě mrštil Robík. Naštvala jsem se a z pozice velitelky jej chtěla nechat potrestat zahrabáním do sněhu, aby mu čouhala jen hlava, jenže Oskar se durdil, že je to příliš.

     „Žádný hrdina by svého věrného druha takto nepotrestal!“ namítl.

     „Co ty víš?!“ bránila jsem se. „Ty zas věříš na kouzla a čaroděje, co ani nejsou opravdoví!“

     „Jak nejsou?“ mumlala Trudka s plnou pusou. „Všichni jsou opravdoví, tam nahoře.“

     „Já tomu nevěřím! Nejsou tam žádní rytíři, ani královna, to se jen tak říká, abychom my děti věřily na báchorky. A taky tam není žádný kouzelný strom!“

     „To teda není pravda!“ vykřikla dvojčata Nara a Tadek společně.

     „Je to pravda,“ dala jsem si rozhodně ruce v bok, „už několik let jsem u stromu nepoděkovala, když nastalo ráno po Velké noci. A nic se nestalo!“

     „Ty si nepoděkovala královně?!“ zajíkla se Ela zděšeně. „To se nedělá, ona to slyší.“

     „Za co bych měla děkovat? Nic pro mě neudělala, ani ona, ani ti vybájení rytíři! Než si stačím něco přát, vždycky usnu! A rodiče mi řeknou, že to přání mám přenechat jiným dětem! Nevím teda, proč bych měla v něco věřit, když je to celé jen jako!“

     „Mamka říkala,“ Robík na mě rozčíleně ukázal, „že nás královna chrání a je moc hodná! A její rytíři jsou hrdinové – proč si na ně vlastně nikdy nehrajeme? Chtěl bych být ten nejsilnější!“

     „Robíku, vždyť máš ruce jak párátka,“ uchechtla jsem se mu. „S tebou by to královna vyhrála, nemá čas na obyčejná děcka někde z podhradí, pojďme neděkovat společně. Nic se nestane!“

     „Stane!“ mračil se Oskar. „Neuvidíš ji až promluví k celému lidu, večer po Velké noci.“

     „Ani minulý rok jsem ji neviděla, je mi to jedno.“ Hrála jsem si na hrdou a nezdolnou bojovnici, rozhodnutá, že konceroční svátky už nejsou, co bývaly. „Nevěřím v královnu, ani v nějaké rytíře…, jak že se vůbec jmenují, pche! Jsou mi fuk!“

     „Pšt! Tiše!“ Trudka vytřeštila oči a začala se kolem sebe rozhlížet, nechtěla, aby mě někdo slyšel.

    „Každý přece ráno po Velké noci něco dostane, a za to by měl slušně poděkovat,“ zlobila se Ela, která zarytě věřila v zázraky a popadla sáňky, že pojede domů, když jsme zaslechli kroky.

     „Pomáhají těm, kteří nic nedostanou,“ ozvalo se nám za zády. „Říkal to můj tatínek.“

Nepřátelsky jsem se ohlédla na drzouna, co si dovolil mému mínění odporovat. Byl to Raul. Kluk z naší ulice. Špinavý a v potrhaném oblečení. Vůbec jsem ho neměla ráda. Měl delší, vždycky rozcuchané vlasy, rukavice i kalhoty samou díru, nedochůdče. Díval se do země a byl divný. Teda od určité doby víc, akorát jsem přesně nevěděla, co se s ním stalo.  

     „Běž pryč, neotravuj nás!“ křikla jsem po něm. Už několikrát se pokusil vmísit do naší party, jsem přesvědčená, že chtěl za našeho bílého hafana zaujmou místo mezi mými bojovníky. „Podívej, Raule, my si s tebou hrát nechceme, běž si po svých!“

     „Nemáte něco k jídlu?“ pošeptal ten kluk neodbytně.

     „Ts!“ rozčílila jsem se, ale Oskar mě zadržel.

     „Já mám.“ Trudka zašátrala v hluboké kapse. „Stačí?“ Podívala se na bonbóny, co dopadly do mrazem poštípané dlaně.

    „Děkuji,“ pošeptal. „Děkuji moc.“ Vypadal zkroušeně a smutně, už tak jsem měla celé svátky zkažené kvůli brášky a ještě tohle! Neměla jsem na něj náladu.

     „Raule, běž od nás pryč!“ obořila jsem se na něj a on vystrašeně ukročil. Vykopla jsem po něm sníh, lekl se tak, že upadl zády do závěje. Bonbóny mu vypadly z ruky, ale zastrašila jsem ho tak účinně, že se zbaběle rozběhl pryč, než je stačil najít. Vítězně jsem se usmála na své kamarády, ale oni měli výrazy nakvašené jako okurky.

     „Správný hrdina by se takhle nezachoval,“ namítla Trudka rozčíleně. „A ani naše královna, kterou máme rádi.“

     „Ale já jsem nová královna!“ bránila jsem se.

     „Takhle nemluv!“ Oskar si vystrašeně zacpal uši. „Ještě tě uslyší!“

     „Až v tom pavilonu nahoře? Prosím tě!“ mávla jsem rukou. „Klidně to zakřičím na celé kolo, jsem přesvědčená, že se nic nestane, vy jste teda jako nemluvňata.“

    „Nech si ty řeči, Galo,“ Ela otráveně popadla sáňky a ukázala Robíkovi, že jdou domů. Poslechl bez námitek, měli nejdelší kus cesty, tak nějak jsem postřehla, že o mě ani můj sněhový přístřešek nestojí.

     „Jestli se vám to nelíbí, nemáte co dělat v mém zimním hradu!“ zavolala jsem za nimi, ale když jsem se podívala na Oskara, Trudku a dvojčata, nadšení zrovna nebyli. „Kdo s tím nesouhlasí, tak ať jde s nimi, hrad je můj!“ V tu chvíli jsem to asi přepískla, sebrali se a opravdu šli.

A když nastal večer, uvědomila jsem si, že sedím ve své pečlivě vybudované zimní skrýši sama a nemám komu vládnout. Všechny děti si ode mě raději daly odchod, než aby poslouchaly mé otrávené řeči. Vyrušilo mě až zakašlání. Vykoukla jsem ven. Opodál šel Raul. Schoulený a mírně předkloněný, vypadal, že je mu zima. Náhle se zastavil u jednoho z oken, kde svítil honosný svícen a dlouze tam koukal. Jako kdyby přes to sklo cítil teplo, natáhl prst a letmo se dotkl okenní tabule.

      „Vypadni! Tady nemáš, co dělat!“ rozběhla jsem se a hodila po něm opravdu velikou sněhovou kouli. Vybila jsem si na něj svou zlost, stejně za to mohl on. Trefila jsem ho rovnou do hlavy, vyděsil se a utíkal přede mnou pryč. Byla jsem na sebe hrdá a hlasitě se zasmála, ale bez kamarádů to nějak nebylo ono. Zůstala jsem v tom svém boji proti konceročním svátkům sama.

Doma to nebylo lepší. Maminka vypadala, že pláče a v pokoji u brášky byl dlouho cizí muž. Tatínek přešlapoval v kuchyni a já neměla odvahu říct jediné slovo. Domem se rozprostíralo něco, čemu jsem úplně nerozuměla.

Nemohla jsem spát, i když jsem to dobře předstírala a napjatě sledovala, jak tatínek pořád běhá pro vodu a maminka se snaží malému bráškovi srazit horečku obkladem. Ráno byli rodiče vyčerpaní. Vstala jsem dřív, ohřála trochu mléka a připravila něco k snědku. Dala jsem i do lahvičky a tiše se přikradla k postýlce, zatímco maminka pospávala. Ati ležel v peřince, oddechoval, kukadla měl únavou i pláčem zmožené. Vůbec jídlo nechtěl, ani když jsem se ho pokoušela probudit, pořád se jen malátně odvracel.

      „Náš malý Ati je moc nemocný,“ pošeptala znenadání maminka, „teď si od tebe nemůže nic vzít, Galo.“

Vystrašeně jsem se na ni ohlédla, jak to myslí. Byla pořád tak hodná a srdečná, usmála se a pohladila mě po vlasech, aby mě uklidnila, ale viděla jsem, jak je nešťastná. Šla jsem za tatínkem, ale ani on se jídla nedotkl, seděl zamyšleně za stolem a upínal zrak někam do dálky.

      „Co to znamená, tatínku?“

    „Že musíme moc věřit, aby vše dobře dopadlo, všichni,“ těžce polkl. „A moc si přát, abychom po dnešní Velké noci šli ráno ke stromu poděkovat společně, celá rodina.“

     „Celá rodina?“ pošeptala jsem vystrašeně.

     „Tak, tak, holčičko,“ vydechl tatínek a vstal, aby se vrátil za Atim.

Byla jsem bez sebe! Co to mělo znamenat? Jak mohl být bráška nemocný, že se táta tolik bál, abychom ještě zítra ráno byli všichni spolu?!

Zašla jsem si pro Oskara s vědomím, že ho přesvědčím, aby mi včerejší výstup odpustil. Stalo se, ale byl zamlklý. Především, když jsem mu oznámila, co mě trápí.

     „U nás se to stalo taky,“ řekl, když už byly ostatní děti na dohled. „Babička jednoho dne usnula a pak mi rodiče řekli, že už s ní nikdy nebudu moct mluvit, zpívat písničky nebo péct cukroví.“

     „Jak to myslíš, Oskare?“ vyjekla jsem rozrušeně.

    „Babička odešla do rajských zahrad,“ procedil vystrašeně a jeho sametově hnědé oči byly náhle ještě větší, „odešla na krásné místo, kde se mořská hladina klenbou dotýká nebes, navždy mě uvidí, bude nade mnou bdít, ale já ji už neuvidím nikdy, zbyly mi jen vzpomínky.“

     „Ale já nechci, aby bráška někam odešel!“ vykřikla jsem.

Všechno spělo k podivnému závěru, který jsem si ani nedovedla připustit. Oskar jenom pokrčil rameny a pokračoval sklesle i se sáňkami na kopec. Nevěděla jsem, co si počít, tak jsem to splašeně obrátila domů. Musela jsem něco vymyslet, pomoct. Nemyslel to snad tatínek tak, že bych měla své přání o Velké noci přece jen pošeptat? Jenže jak, když patřilo jiným dětem?! Příliš mnoho otázek bez odpovědí… Doma to vonělo. Maminka pekla cukroví, ale bála jsem se, že bude více slané než sladké, jak moc plakala.

„Maminko, půjde Ati do rajských zahrad? Tam kam chodí odpočívat duše?“ nedokázala jsem vyslovit nic, co se týkalo naší nejtemnější Stvořitelky, přesto jsem sebrala všechnu odvahu. „Přijde si pro něj? Ona?“

„Doufám, že ne, Galo, musíme si to všichni moc přát,“ maminka se snažila nedat na sobě nic znát, „královna a její rytíři nás vyslyší a Ati se uzdraví. Oni ví, že jsme jim naklonění a každý rok děkujeme za to co pro nás dělají. Je to tak Galo, že?“

Přikývla jsem. Vědoma si svého prohřešku jsem rychle snědla oběd a vystřelila na svah, kde se sáňkovalo. Musela jsem jednat, a to rychle, neztrácet jedinou vteřinu. Přece si brášku nevezmu na svědomí.

     „Potřebuju všechny své hrdiny do sněhového hradu!“ naléhala jsem z pozice vůdkyně, kterou ale toho dne nikdo nebral vážně. Vztekle jsem se rozhlížela kolem sebe. Oskar mě nakonec poslechl, aspoň jsem viděla, jak jeho opravdu veliká bambule na čepici zmizela v našem vykopaném sněhovém domě. Přesvědčila jsem ještě Trudku, Elu i Robíka, ale dvojčata byla oříšek. Nakonec jsem je tam za příslib Trudčiných bonbónů nalákala i se psem.

     „Mám takový nápad!“ zvolala jsem nadšeně, když seděli v kruhu, namačkaní na bílého huňáče s vyplazeným růžovým jazykem. „Vypravme se dneska po setmění sami, až nahoru, na návrší Bílých skal. Vezmeme s sebou svá přání a sami je hodíme do rance, pokud teda je i s tím kouzelným stromem vůbec skutečný!“

Nastalo ticho, které přehlušilo až řehtání těch rádoby kamarádů kolem. Hýkali, jako stádo oslů a váleli se jeden po druhém, pochopitelně až na Oskara, který se zmateně škrábal za uchem a bál se se mnou nesouhlasit.

     „My máme ještě starší sourozence!“ reptala dvojčata. „Jak bychom se dostali z domu a vůbec…“

     „Mamka a taťka spí hned za zdí!“ stěžovala si Ela. „To jim mám říct: Rodičové, jdu vyšlapat tisíce schodů, ale nebojte se o mě! Děláš si srandu, Galo?“

     „Musel bych skočit z okna a kdo ho za mnou zavře?! Můj malý brácha, co ještě neumí chodit?“ žertoval si Robík pro sebe a pochechtával se u toho.

     „Nesmíte být takoví strašpytlové!“ vykřikla jsem hořce. „Než se rodiče vzbudí po Velké noci, budeme dávno chrnět doma a ráno půjdeme ke stromu, jak je zvykem.“

      „Je to strašně vysoko, to nikdy nestihneme!“ starala se Trudka.

     „Když půjdeme svižně, tak to stihneme. Konečně uvidíme na vlastní oči to, v co tak věříte! Budete se divit, když tam královna ani ti rytíři nebudou. Ani žádné kouzelné bytosti na hloupém stromě!“ Mlčeli a dívali se jeden po druhém. Musela jsem za každou cenu vyvolat jejich zájem, aspoň jednoho jsem potřebovala na svou stranu. „Nebo naopak… každému se splní jeho tajné přání, vyjdeme z toho dobře všichni.“ Stále nikdo nic. „Oskare?!“ vykřikla jsem pohoršeně, když mě ani jeden z kamarádů nepodpořil.

      „Ale Galo,“ koktal Oskar, „já…, nevím, jestli dokážu…“

      „Dokážeš!“

      „A co když tam opravdu nic nebude?“ ptal se Tadek. „Co ta přání? Už budu vždycky vědět, že žádný zázrak Velké noci není.“

      „Jo!“ starala se jeho sestra Nara.

      „Budeme aspoň s jistotou vědět, že je to jen blábol!“ usmála jsem se.

      „Ty teda žádné přání neponeseš?“ zeptal se Robík. „Když nevěříš, tak proč bys to dělala, že?“

      „Já?“ uhnula jsem před ostrým pohledem Robíka. „No samozřejmě, že ne! Chci vám jen dokázat, že mám pravdu.“

Za pár minut jsme vyšli z ledového úkrytu, podívat se na strmou cestu do vrcholků skal, doprovázel nás bílý hafan. Stanuli jsme na úpatí kopce a sledovali nedalekou stěnu nekonečných ochozů. Prostřední město se tyčilo do výšky přímo nad námi a jeho chodby vypadaly zdánlivě nekonečně.

      „To bude děs, to všechno vyšlapat!“ pošeptal Robík. „Co když nás tam chytnou?!“

   „Nikoho nechytnou, budeme rychlejší,“ dodávala jsem jim odvahy, „půjdeme pořád nahoru, tiše jako myšky, nikdo nás nepostřehne!“

     „Za noc to nestihneme,“ starala se shodně dvojčata.

     „Je to strašně vysoko,“ dodala Ela.

     „Ale já chci důkaz, že je tam kouzelný strom a všechna ta přání! Chci to vidět a vy neříkejte, že ne!“ popichovala jsem je.

     „Splnit si tak své tajné přání,“ pošeptala Trudka, „chtěla bych plech na pečení, zástěru a naučit se dělat cukroví, jaké dělá mamka.“

     „Sáňky,“ zasnil se Tadek. „Úplně nové a větší.“

     „A brusle,“ vykřikla Nara nadšeně.

     „Sestřičku,“ špitla Ela skromně. „Stačí jedna a úplně malinká.“

     „Další dřevěné kostky, abych postavil vysokou věž,“ dodal Robík rozhodně.

    „Třeba se vám to všechno splní! To, co vám rodiče nikdy nedovolili si přát a klidně to nechají ostatním dětem!“ ukázala jsem na sotva viditelnou hranu návrší. Podívala jsem se na Oskara, který jen stál s hlavou svěšenou a neříkal nic.

    „Jenže ranec se v určitou chvíli přestane plnit,“ dodal ještě Tadek. „O půlnoci.“

   „To stihneme, vezmeme tohohle bílého hafana a když bude nejhůř, potáhne nás,“ měla jsem všechno promyšlené. „Dorazíme včas, neboj se.“

     „Mám strach, ale jdu do toho!“ oznámil Robík. „Za kostky to stojí!“

     „Já taky, i když nevím, jak se dostanu z domova,“ přidal se Oskar.

     „My jdeme taky, musíme jen uplatit starší sourozence,“ shodla se dvojčata.

     „Já jdu, skočím z okna, je hned u země,“ zasmála se Ela a zatahala se za dlouhé tmavé copky, spuštěné zpod vlněné čepice.

     „No,“ Trudka si povzdechla, „nemůžu vás v tom nechat.“

     „Kam jdete?“ ozvalo se za námi.

Překvapeně jsem se na otravného Raula otočila: „Co je ti do toho?“ Přivřela jsem oči, rozhlédla se potutelně po ostatních a tiše dodala: „Je to jen mezi námi, ruku i slovo na to!“

      „Můžu jít s vámi?“ optal se znovu Raul a ruce ostatních od přísahy letmo ucukly.

     „Proč by nemohl?“ pošeptal Oskar.

     „Protože je to tajné!“ uzemnila jsem ho, jenže Raul tam pořád stál.

     „Něco bych potřeboval,“ smutně si mnul prokřehlé ruce.

     „Raule, běž si po svých a neotravuj.“ Měla jsem neblahý dojem, že nás slyšel. Přesto si dal říct a zklamaně odešel, když viděl můj nepříčetný výraz. Pak jsme si konečně s kamarády plácli a tu noc to mělo celé nastat. „Sraz dnes v deset pod věží!“ domluvili jsme se.

Nikdo z nich nemohl tušit, že potřebuju nutně jedno přání odnést ke stromu sama. Utvrdilo mě v tom i to, jak jsem v podvečer sledovala maminku. Vyšla z pokojíku brášky celá uslzená, s lahvičkou mléka, kterého se Ati ani nedotkl. Později ještě přišel ten cizí muž a dlouho byl s rodiči u brášky zavřený. Když odešel, maminka usedavě vzlykala.

Má výprava byla jediná možnost, jak docílit toho, abychom byli po Velké noci pořád všichni čtyři, musela jsem něco udělat, aby bylo Atimu lépe. I když jsem ve smyšlený strom a tyhle nanicovaté svátky nevěřila ani maličko.

Před spaním jsem si naházela oblečení pod duchnu a v noci se do všeho tiše nasoukala, nastražila pod peřinu polštář, jakože tam pořád ležím zády a seskočila z kamen. Bylo ticho, tak jsem proklouzla ke dveřím a odtamtud ven. Mráz mě štípal do tváří, ale ani tak jsem nemohla svou výpravu zklamat a už vůbec ne vzdát.

***

Ručička hodin na věži ještě k desáté nedorazila, když jsem tam nepozorovaně přiběhla a schovala se do výklenku, abych nebyla nikomu na očích. První na místě byla překvapivě Ela, a také dvojčata, která provázel věrný hafan, náš dnešní ochránce. Za chvilku se objevil Oskar, který útěk z domova těžce nesl, a proto jsme ho museli trochu podpořit. Trudka přišla vzápětí a popisovala, že se nedokázala vymanit z pozornosti starší sestry. Úplně poslední se rozezněl ulicí zběsilý krok pospíchajícího a objevil se Robík, s čepicí naraženou až po nos. Zadýchaný hrdina doma nechal praky, co nám slíbil a musel se nenápadně vplížit zpátky. Hned nám povinnou výbavu na náročnou výpravu rozdal.

     „Jdeme!“ udala jsem směr k prostřednímu městu. Jakmile se naše skupina dala do kroku, všimla jsem si, že za námi ještě někdo jde. V ulici se objevil Raul. Rychle jsem po něm hodila sněhovou kouli a on utekl. Ještě tak, aby nám to pokazil! A co vůbec dělal tak pozdě sám venku?

Rozešli jsme se k bráně do prostředního města, kde na každé straně stála dvojice stráží. Schovali jsme se za zídku a chvíli je pozorovali. Přešlapovali a byla jim zima. Nakázala jsem Robíkovi, který nejlépe běhal, aby šel za protější dům a zavolal tam o pomoc. Kradmo jsme chtěli bránu s ostatními proběhnout, když se za ním strážní rozejdou, ale on nás musel dohnat dvakrát delší trasou, takže musel být opravdu rychlý. Tiše jsme se dohodli s tím, že nejpomalejší Trudka proběhne jako první, my ostatní hned za ní, potom na Robíka počkáme.

Nachystali jsme se a Robík vyrazil. Za chvíli jsme zaslechli jeho vysoký hlásek, jak trýznivě volá z opačného konce od nás. Strážníci zpozorněli, chvíli se rozhlíželi. Jenže k němu vyrazila jen jedna dvojice, druzí váhali. Když jsem zahlédla, že nedávají pozor, přeběhla jsem ulici a ostatním ukázala, aby vyčkali na můj povel. Ti dva nakukovali za roh a škrábali se na hlavě, Robík už musel tou dobou běžet zpátky. Zvedla jsem pohled k nánosu prachového sněhu na jedné ze střech, přímo nad nimi. Napřáhla jsem prak, měla jsem jedinou příležitost. Robík se objevil za rohem a vystrašeně na mě koukal. Přivřela jsem jedno oko, vzduchem prolétla sněhová koule. Trefila jsem závěj přesně! Hluboce zamručela, svezla se ze střechy přímo na strážné a uvěznila je pod úhlednou hromadu. Další dva se jim k našemu štěstí vydali na pomoc. Vítězně jsem ukázala dětem, aby utíkaly, seč jim síly stačily. Namačkali jsme se na sebe za branou a chvíli vyčkávali, než se všechno uklidní a vzrušeně vydechovali ledový vzduch.

A tak se nám podařilo projít do prostředního města. Vysoké stěny plné ochozů s mnoha dveřmi a okny se tyčily až k tmavému nebi. Před námi bylo hlavní schodiště do prvního patra. První, které nás čekalo z několika stovek dalších. Ukázala jsem rozhodně před sebe. Tiše jsme se plížili, abychom nepadli nikomu do zorného pole a zatím plní sil vyběhli strmé stoupání. Jenže ochoz putoval na obě strany a na každé z nich bylo další schodiště. Podívala jsem se nad sebe, nešlo nikam dohlédnout. Ukázala jsem směr napravo a vedla děti střemhlav dobrodružství. Trudka byla úplně červená a hluboce dýchala, když jsme vyběhli další dvě podlaží. Chytila se hafana a Ely, oba ji táhli, aby si pospíšila, když jí docházela síla.

     „Tudy!“ rozběhla jsem se k dalšímu schodišti. „Pojďte!“

     „Jak to víš?“ Tadkovi se to nelíbilo, zastavil na půl cesty.

     „Prostě to vím, celé to přece vedu já!“

Naštěstí mě poslechli bez dalšího odmlouvání. Vyběhli jsme schody a pak další, k dalším jsme museli projít táhlým ochozem. Zmateně jsem koukala kolem sebe a měla dojem, že jsme tudy už šli, ale nedala to znát a vedla je suverénně dál.

Náhle nás ale vyrušily hlasy. Po protější straně ochozu někdo šel.

     „Zpátky!“ zavelela jsem, rádoby šeptem. „Zpátky, někdo jde!“ Rychle jsme začali hledat úkryt pro šest dětí a jednoho psa, který ale nikde nebyl k nalezení.

     „Pojďme do jednoho z těch pokojů!“ navrhla Ela.

     „To v žádném případě, ještě tam někoho vyrušíme,“ marně jsem pohledem hledala vhodnou skrýš, „támhle, támhle se schováme v přítmí.“ Vysoká zděná klenba vedla do dalšího prostoru a kolem ní bylo několik kamenných váz, výklenků a prázdná kašna. Každý jsme skočili, kam to bylo nejrychlejší. Dvojčata se psem vykukovala z kašny, já se schoulila za vysokou kamennou vázu, Oskar se se zbytkem netrpělivě mačkal v tmavém výklenku.

Dvojice v živém hovoru se vyjevila zrovna, když jsme každý našli svou skulinku, ještě jsem se stačila po všech podívat s prstem přitištěným na puse. Tiše jsme je pozorovali. Byli krásně oblečení a mířili do vchodu, který vedl do prostranství za vysokou kamennou bránou. Vystrčila jsem hlavu a všimla si, že jakmile jejich siluety průchod minuly, rozprostřelo se jim u nohou jemné světlo, ozařující okolní zamrzlou přírodu. Zahrady. Byly to ony proslulé zahrady prostředního města, o kterých vyprávěla maminka? Nic bych nechtěla vidět víc, než sněhem zaváté zamrzlé vodopády a další krásy tohoto kouzelného koutu uvnitř skal.

Polkla jsem svou dychtivost, akorát jsem se nechala unést tím, v co jsem dávno ztratila víru.

     „Byli to elfové,“ oznámil Oskar nadšeně. „Viděl jsem je!“

     „Ty jsi ale mluvka,“ dodala jsem otráveně, když jsme mířili k dalšímu dlouhému a nebezpečně strmému schodišti.  

     „A proč by nebyli?“ mračil se na mě Oskar.

    „Elfové nejsou,“ usmála jsem se na něj jako na hlupáčka. „Možná někdy kdysi, ale teď je to výmysl, abychom věřili na kouzla a rodiče nás tím mohli strašit.“

     „To teda jsou, první rytíř…“ spustila Ela, která měla o těchto hrdinech a královně hodně načteno, ale přerušila jsem ji:

     „Je elf s bílými vlasy, haha!  Až ho uvidím, uvěřím. Říkám vám, že nás jen tahají za nos.“

     „Proč tam vůbec jdeme, když na nic nevěříš?!“ zeptala se Nara, která s posledním dechem zvládala jeden schod za druhým.

     „Abych vám to přece dokázala,“ pokrčila jsem rameny, „a abychom konečně věděli, že žádná přání ani poděkování nemají smysl, jsou to jen dospěláci, co si to na nás schválně vymýšlejí.“

     „A co pak budeme mít z konceročních svátků, když nebude zahajovací slavnost, Velká noc, poděkování ani konečné veselí na závěr roku?“ zastavila se Nara a vydechla, jako kdyby si celou cestu chtěla na poslední chvíli rozmyslet.

     „Rozum!“ Rukou jsem si zkontrolovala ruličku v kapse. Mé přání bylo pro ostatní tajemstvím. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl, ani aby mě od mého plánu zradil. Museli jsme jít dál. Pokynula jsem prudce vpřed a vyběhli jsme další schodiště, pak další napravo, proběhli opuštěnou chodbu k dalšímu. Za jedněmi z dveří jsem zaslechla hlasy a popohnala výpravu, aby pospíchala bez zdržování dál.

     „Já už dál nejdu,“ vztekal se Oskar, „chodíme dokola, někdo nás tu akorát chytí.“

    „Mě se taky zdá, že chodíme dokola,“ dodala Trudka a unaveně vydechla, zavěšená o velkého hafana. Sesunula se na zem, tváře měla růžové, jako my všichni.

     „To ne, musíme ještě vydržet, ještě chvíli, jsme už vysoko!“ naléhala jsem.

     „Koukněte!“ zajásala náhle Nara.

     „To je krása.“ Ela si stoupla vedle ní a někam civěly.

    „To je náš domov,“ usmál se Tadek zasněně. „Támhle je strom na náměstí, už zítra bude svítit a támhle, to je přece naše ulička. Koukejte!“

     „Tam někde je moje okno!“ ukazoval Robík do doliny, kde sedělo naše spodní město Bílých skal, jako v dlani plné sněhu. Se všemi těmi svícny a ozdobami, které ho v ní rozzařovaly, jako klenot.

    „O Velké noci svítí nejkrásněji,“ dodal Oskar a usmál se na mě.

   „No jo, musíme jít.“ Otráveně jsem se otočila k dalšímu nekonečnému schodišti. Myslela jsem na maminku a tátu, na malého brášku a věděla, že nesmím ztratit ani krapet času.

     „Už nemůžu, Galo,“ stěžovala si Trudka vytrvale, „už neujdu ani jediný schod.“

     „Musíš!“ chytila jsem ji za ruku, ale jen jsem s ní marně škubla, seděla a trucovala.

     „Chceme zase k mámě,“ posteskla si dvojčata.

  „Přece mě tu nenecháte, musíme najít ten strom!“ vyděšeně jsem sledovala, jak se v nich snadno vytrácí zájem o tohle dobrodružství.

     „Ale co doma? Naši, kdyby to věděli, strašně by se o mě báli,“ dodal Robík a přejel si pihatý zmrzlý nos mohutnou rukavicí. Pak nás ale něco vyrušilo.

Na obloze se objevil roj připomínající světlušky a stále se blížil. Udiveně jsme na to hleděli. Proudil ze všech stran, jako kdyby obloze zavládl nespočet létajících světýlek. Vznášely se všude kolem a mířily přímo nad naše hlavy. Nara hbitě vyskočila a chytila jedno to zářivé světýlko do dlaně. Pak si jej opatrně přiložila k uchu.

     „Slyším ho,“ pošeptala nadšeně a natáhla ruku ke mně, „někdo tam prosí o splnění přání, jsou to přání od dětí!“

     „Co…?!“ zasmála jsem se škodolibě a přiložila ke skulince v její rukavici ucho.

Přál bych si zase vidět maminku, už s námi dva roky není, moc mi chybí… Prosil dětský hlásek smutně.

Trhla jsem sebou a podívala se na ostatní. „Neblázněte, nic neslyším!“ Praštila jsem Naru po ruce a ona letící přání pustila. Vzneslo se a přidalo zase k ostatním.

     „Návrší nemůže být daleko!“ zvolal Tadek a ukazoval na ten nekonečný, zářivý závoj protínající nebe. A všichni ti, kdo mě provázeli, se za ním rozběhli, jako kdyby nabrali úplně novou sílu. Chvátala jsem za nimi do schodů, dokud jsem neucítila, že je vzduch ještě čerstvější a ledovější. Vítr tudy silně profukoval, držela jsem si čepici a tváře si schovávala do vlněné šály. Vyběhla jsem schodiště, jako poslední:

     „Nejdřív se táhnete a teď běžíte, jako…?!“ Zarazila jsem se. Ostatní stáli a koukali před sebe, aniž by mě vnímali. Něco je zaujalo natolik, že si jen drželi čepice a užasle to pozorovali.

Narovnala jsem se, abych to zahlédla taky. Kousek od nás byl sněhem zapadlý pavilón, který pod bílou peřinou zářil, jako hvězda. Nad jeho vysokou střechou se vznášela všechna zářící světýlka, která letěla přímo k něčemu ohromnému, co stálo uvnitř.

Pomalu jsme přistupovali blíž, nemohla jsem tomu uvěřit. Byl tam!

Opravdový kouzelný strom, zářící neskutečným třpytem, krásnější než všechno, co jsem doposud viděla. Pohlédla jsem na kamarády. Nara i Tadek si utírali ubrečené ksichtíky do kapesníků, Oskar vypadal úplně omámený, Robík na to nedůvěřivě nakukoval, Ela měla pusu dokořán, že jí tam musel jazyk přimrznout a Trudka něco pojídala, aby nabrala sílu.

    „Jsme tady,“ zvolala jsem, pyšná, že jsme to dokázali, „jdeme dovnitř!“

Nepopírám, že se mi ulevilo, když jsem strom viděla. Měla jsem přece i své poslání. Návrší Bílých skal bylo rozlehlé, jako louka položená vysoko v horách. Stál na ní královnin pavilón a po našem levém boku bylo malinké městečko, kde její výsost pobývala v nejvyšších patrech. Na druhou stranu se pnul výhled do dálky, na ohromné vrcholky skalnatých hor kolem.

Pomalu jsme kráčeli vyhloubeným chodníčkem ve sněhu a když jsem se naposledy otočila na výhled do údolí, byla z našeho spodního města jen nepatrná tečka. Usmála jsem se. Opravdu jsme to dokázali!

Dýchla jsem si do promrzlých rukou a nohy samou prokřehlostí ani necítila. Na horní návrší nevedla žádná brána, ani tady nepostávali stráže. Někoho jsem zahlédla jen u vchodu do místa, kde bydlela královna a ti její tajemní mužíci.

Pavilón se blížil a já s každým krokem cítila, jak mi srdce tluče víc a víc. Tajemství, které jsem sebou nesla se připomínalo. Přání, které jsem potřebovala nepozorovaně vhodit do rance, mi leželo na srdci. Všechno to, v co jsem přestávala v posledních týdnech věřit náhle zázračně ožilo, ale já se nedokázala radovat, i přestože jsem sebou vedla šest dalších capartů, kteří to prožívali každým coulem svého těla.

Vešli jsme přímo dovnitř skleněného altánu, nikde nikdo. Místnost to byla ohromná, uprostřed stál strom a skleněné tabule kolem něj přejímaly svit od proudících přání, která se zachytávala na jeho větvích. Zahleděla jsem se na tu nádheru, když v tu chvíli se drobná postavička s bujarými sněhovými vlasy vyjevila přímo z nitra stromu, popadla přání a hodila ho další, ta vzlétla a předala dalšímu malinkému skřítkovi, který jej dopravil až do ohromného rance na druhé straně místnosti.

Nara, uchvácená vším tím třpytem, došla k jedné z lesknoucích se postaviček sedících na větvi. Chtěla se jí dotknout, když ta náhle uskočila a chytila se zvonku nad sebou. Na mou duši jsme zaslechli její smích, zazpívala a s ní několik dalších okolo, které se tam znenadání zjevily. Každá větev žila něčím kouzelným.

Ozdoby ožívaly a vypadaly jako malinké víly nebo elfové, o kterých jsem slyšela z maminčina vyprávění. Cvrnkali do všeho kolem a vesele se na nás smáli, mávali nám, poletovali kolem našich čepic a jeden z těch prcků vesele dopadl do velké bambule, kterou měl Oskar a hihňal se tam.

I když bych to vydržela pozorovat celé hodiny, ukázala jsem ostatním, že naše chvíle přichází. Svorně si přichystali svá přání do dlaní a společně jsme se vydali kolem stromu k cíli. Očarovaní těmi výjevy a kouzelnými bytůstkami, jsme se ale neustále zastavovali, trvalo nám to pěkně dlouho.

Všechno byla pravda, všechno, co maminka a tatínek vyprávěli. Malí ptáčci, kteří seděli na větvích a třpytili se, bytůstky, co se hemžily ve větvích a radostně zpívaly, co jsme jim napověděli, lesklé koule, odrážející naše podobizny, sníh neustále poletující kolem celého toho ohromného jehličnanu, nadýchané řetězy i svíčky. Nic tak krásného jsem si neuměla představit. Natáhla jsem prst a jeden z těch malinkých tvorů na něj dosedl a usmíval se na mě, pak začal zpívat.

Znala jsem tu písničku, maminka mi ji broukala, ještě když jsem byla docela malá a teď už ji zpívala jen Atimu. Moc mi chybělo, jak se mnou lehávala, vyprávěla mi a byla jenom moje. Vše v dokonalém souzvuku tvořilo atmosféru konceročních svátků, tak jak jsem je znala ještě před tím, než se narodil bráška.

A pak… Pak jsem si to uvědomila. Velký ranec byl už téměř plný po okraj. Už nezbývalo moc času! Chtěla jsem se k němu rozběhnout, ukázala ostatním, aby mě následovali, když jsem se však ohlédla, stáli na místě a hleděli na lesklou ozdobu, kterou svíral v dlaních Oskar. Byla tam dětská tvář, něco šeptala.

     „Zdá se mi, že ty děti, které si něco přejí, jsou moc smutné,“ dodal sklesle Oskar. „Nejsou to žádné hračky, ani věci, někdo jim chybí nebo jsou úplně ztracené.“

     „Ale, nepřeháněj! Chci se podívat na ten ranec!“ Nevnímali mě ani jeden. „Hned jsem zpátky!“ Rozběhla jsem se vpřed a sáhla do kapsy. Přání tam bylo bezpečně uložené, schovala jsem si jej do dlaně.

Jenže strom se náhle zatřásl a svit přání pohasl. V poslední chvíli jsem hodila svou ruličku s přáním na vršek všech těch, které tu noc dorazily. Jenže jako kdyby jí neviditelná síla odmítla. Vyprskla z rance pryč a dopadla na zem. Vztekle jsem ji popadla a hodila jí tam znovu. Prsk! A byla znovu na zemi. Nevěřícně jsem se podívala na plný ranec, pak k vrcholku ohromného stromu. Přání přestala proudit.

    „Co to děláš?!“ ozvalo se za mnou. Překvapeně jsem sebou trhla. Kamarádi tam stáli, pěkně napružení a nepřátelsky mě pozorovali.

     „Ranec už je asi plný,“ šeptla jsem omluvně. „Musíme některá přání vytáhnout, ať tam můžete dát ty svoje.“

     „Ty tam chceš hodit vlastní přání?“ zeptal se Robík jízlivě.

     „Ne nechci!“ dodala jsem a sáhla pro svou ruličku na zemi. „Jedno tady vypadlo, místo něj tam hoď ty to své!“

     „Proč on a ne já?!“ vykřikla Ela.

     „Já ho tam chci dát taky, když už jsem tady.“ Trudka si vyndala svou připravenou ruličku.

    „To nesmíte, už to skončilo!“ bránil tradici Tadek a vyděšeně sledoval pohaslý vršek stromu. „Přece nebudeme vyndávat přání jiných dětí!“

    „Nesahejte do toho rance, je kouzelný,“ dodal v poslední chvíli Oskar a ostatní hned uvědoměle ukročili, aniž by se toho odvážili. „Nechme to být, viděli jsme strom, můžeme jít zpátky. Rance se přece dotýkat nebudeme!“ Všichni vypadali, že jim to zní rozumně, schovali svá přání do kapes a poslechli Oskara.

     „Jenže já to tam musím hodit!“ zoufale jsem bránila své poslání. „Pro Atiho, pro mého brášku, je nemocný!“

Děti se zarazily v odchodu a nevěřícně na mě pohlédly.

     „Takže celou dobu,“ Nara si nazlobeně založila ruce. „Nám tvrdíš, jak na nic nevěříš, všechno je výmysl, a pak si tady chceš klidně hodit přání do kouzelného rance?“

     „Nikdo nemáte nemocného brášku, maminka jen pláče,“ hájila jsem se, „pro Atiho to musím udělat!“ Hodila jsem tam ruličku znovu. Prsk! A byla na zemi. Rázem se pro ni Trudka chtěla sklonit, ale odstrčila jsem ji a popadla své přání do ruky. Hodila jsem ho tam znovu, i když mě Oskar odtáhl a já ztratila rovnováhu. Spadla jsem a vzala všechny s sebou, přitom jsme zavadili o strom.

Ten hned nepřátelsky zazvučel všemi zvonečky, děsivě, jako něco ohromného, co se na nás rozzlobilo. Strnuli jsme a všechny bytosti utichly. Chtěla jsem vyčkat, co bude, ale ostatní se na mě vrhli, jako hejno. Přetahovali jsme se o mé přání, prali se a strom stále neklidněji cinkal, ozývaly se vyděšené zvuky, bytůstky se schovávaly hluboko do větví.

Strčila jsem prudce do Robíka, který mi chtěl vzít mé přání, upadl a zavadil přitom o jednu ozdobu. Roztříštila se o zem. Kouzelná stvoření na větvích naříkala a zle se na nás dívala. Věděla jsem, že už to horší být ani nemůže.

     „Dost! Hned přestaňte!“ rozčílil se Oskar. „Tohle jste chtěli? Přijít sem? A rozbíjet tyhle nádherné věci?“

     „Oskare pochop…,“ chtěla jsem ho umluvit, jako vždy, ale nedal se.

     „Ne, nechci nic slyšet, Galo! Moc jsem si přál vidět ještě jednou babičku, ale teď, když jsem tady, vím, že tady nemáme, co dělat!“

     „Je to obyčejných šest přání, nic víc, proč myslíš, že si to nezasloužíme?“

    „Podívej se, co děláme?! Tady, před kouzelným stromem?!“ teď už se Oskar vážně zlobil. „Už si od tebe nenechám kazit ani jedinou minutu Konceročních svátků!“

Jenže sotva to dořekl, ozvaly se nedaleko od nás hlasy. Vyděšeně jsme se na sebe podívali. Kde se schovat ve skleněné místnosti, v níž stál jen ten mohutný strom?

     „Rychle, nadzvedněte větve!“ rozkázala jsem. „RYCHLE!“

Robík se tam prosmeknul a podal ruku Ele, společně pomohli Trudce. Pak dvojčata, Oskar. Než stačil vykouknout, hodila jsem do rance své přání, zatímco jsem jiné vyndala a schovala do rukavice. Kamarádi si nevšimli ničeho, ani když mě naštvaně pozorovali namačkaní na velkého psa uprostřed stromu. Sedla jsem si k nim a zvedla pohled. Na větvích všude kolem seděly tajemné kouzelné bytůstky, zaujatě mě pozorovaly. Aspoň jsem měla ten pocit. Vydechla jsem netrpělivostí, ale nedovolila se přiznat k tomu, co jsem provedla.

Byla pozdní noc. U rance se náhle rozsvítilo světlo, hlasy se roznesly místností. Objevilo se tam šest postav, jako poslední za nimi šla žena. Měla lokny načervenalé jako západ slunce, padaly jí hluboko do zad a bílé šaty, s bělostným kožíškem kolem krku. Stála zády a já ji mohla bez jediného dechu pozorovat schovaná v hustých větvích.

Byla to ona, královna. Když se otočila, zářila jí na čele vykládaná čelenka, jako na obrazech, které jsem už dřív spatřila. Usmívala se a měla ve tváři dobro, o kterém jsem slýchávala z vyprávění, kterému jsem nechtěla uvěřit. A těch šest mužů? Byli to rytíři, o kterých jsem si dovolila pochybovat…

     „Je toho pořád víc a víc,“ podotkl jeden z nich nad rancem, do kterého ponořil ruku.

    „Dáme se do toho, do rána máme moc práce a málo času,“ královna vyňala z rance jedno přání. „Naštěstí máme jeho křídla, jinak bychom to ani nestihli.“

Přesně s těmito slovy mě napadlo, kde je asi tak poslední z rytířů, o kterém se říkalo, že je... Venku za sklem se pohnulo ohromné bílé tělo. Na jeho lesklé kůži se zatřpytil odraz vysokého stromu. Drak větší, než dva takové pavilony chodil zrovna kolem a dopad jeho těžkých kroků se nám otřásal pod zadky. Zděšeně jsem ho pozorovala a na poslední chvíli zakryla Ele pusu, aby nezakřičela, jak se lekla.

Naštěstí pro nás – královna s rytíři za ním vyšli ven, mávali mu a on rozevřel křídla. Začal se pomalu vznášet k obloze a nesl s sebou mnoho z těch světýlek, která sem dnes doputovala, dokud z něj nebyl docela malý puntík. S jeho vzletem se rozvířil sníh všude kolem a když zase dopadl na zem, stála tam královna a její ochránci úplně zavátí a vesele se tomu smáli. Královna pak jednomu z rytířů opucovala kapuci a já si uvědomila, že jsou to kamarádi, stejně jako my, namačkaní tady ve vší tajnosti pod kouzelným stromem.

Pak se vrátili zpátky a královna se hned ujala dalších přání z rance, ostatní jí pomáhali je třídit.

     „Ale, podívej,“ posteskl si mladý mužský hlas. Tento rytíř stál zády, ale měl velmi pozoruhodnou barvu vlasů. Vypadaly jako čerstvý mech. „Chlapeček píše: Už nemám maminku ani tatínka, každý rok se mi po nich tolik stýská, přál bych si je vidět, i když mi u strýce není špatně.“

    „Pošleme mu ozdobu,“ ukázala královna před sebe, „podej mi jednu stříbrnou, prosím.“

Sledovala jsem, jak rytíř sáhl do stromu a větve se zatřásly pod ševelením čarovných bytostí. Jedna z nich mu stříbrnou kouli podala přímo do dlaně. Předal ji královně a ona do ní něco pošeptala, proměnila ji v hvězdný prach a letmým pohybem ruky vynesla do vzduchu jako zářivou spirálu:

     „Ráno ho to potěší, zase je v jejím odlesku uvidí, odteď, až navěky. Především, když nastanou konceroční svátky a na každého dopadne smutek, bude je mít už navždy u sebe.“

     „Holčička z Bachoru žije na ulici a neví, co si počít, je opuštěná,“ řekl další rytíř.

    „Opuštěné děti budete mít na starosti vy tři, my ostatní musíme čarovat až do rána,“ dodala královna a ukázala na vybrané rytíře, „aby bylo o všechny postaráno.“

     „Ta přání,“ pošeptal mi Oskar do ucha, „patří opuštěným dětem, už to všechno chápu!“

     „A my jsme tam málem hodili takové… hlouposti,“ posteskla si Trudka nešťastně.

    „Možná,“ přitakala jsem rozechvěle a sledovala, jak se královna a její rytíři snaží za jednu noc, za těch pouhých pár hodin, najít trochu štěstí pro děti, které někde zůstaly samotné, bez rodiny a blízkých. Bez radosti a jediného potěšení. V nouzi, bez jídla a střechy nad hlavou.

„Nemocná starší sestra, jediná, koho tahle holčička má,“ protnul mé myšlenky hlas královny, „prosí o lék.“

„Ano, tam se zastavím,“ promluvil další z rytířů hlubokým hlasem.

Nevěřícně jsem ho pozorovala. Elf s bílými vlasy. Byl skutečný! Jenom kousek ode mě! Přistoupil blíž ke stromu, slyšela jsem jeho dech i šumění ruliček, které pečlivě pročítal. Chtěla jsem ho lépe vidět, trochu jsem se naklonila dopředu. Pozastavil se a pohlédl přímo do nitra stromu. Měla jsem dojem, že přímo na mě! Přitiskla jsem se ještě silněji na Oskara, který seděl za mnou.

     „Tiše…“ pošeptala královna. „Máme společnost?“

Elf před stromem přikývl. V mžiku královna i s rancem zmizela v záblesku světla stejně, jako ostatní rytíři. Když jsme se po chvíli s kamarády rozkoukali, zvědavě jsme nahlíželi mezi větvemi, kam všichni zmizeli…

Objevili se venku! Až za sklem! Rytíři táhli ranec od pavilonu, jeden zakopl a spadl do závěje. Ostatní se vesele rozesmáli. Královna kráčela za nimi, podala mu ruku a pomohla na nohy. Pucoval si zlostně zadek, zatímco ostatní zmizeli ve tmě.

Královna s čarováním neustala, jen se před námi schovala. Zanedlouho nám totiž nad hlavami létalo zase na stovky malinkých pomocníků, co jim ven vynášeli ozdoby a ty se všechny měnily v zářivá splněná přání, která letěla někam přes celou naší nedozírnou zemi. K těm, kteří to skutečně potřebovali! Každá prosba v tom ranci byla bez rozdílu vyslyšena.

Netrpělivě jsem vydechla a vyndala z rukavice zastrčenou ruličku. Ostatní civěli ven, byla to ideální chvíle si ji tajně přečíst. Zvědavě jsem ji rozevřela:

Už celé týdny čekám a tatínek se nevrací, nemám už nikoho, nevím, co mám dělat, prosím pomozte mi najít zase domov, Raul z Bílých skal.

Rychle jsem se pokusila papírek schovat, ostatní stejně hleděli na kouzelnou světelnou podívanou, která protínala oblohu a nesla s sebou nekonečnou naději, malý zázrak pro každého opuštěného človíčka.

     „Ty jsi ukradla jedno přání?!“ vyštěkla Ela. Nevšimla jsem si, že mi kouká přes rameno.

     „Ne, neukradla!“ polekaně jsem se ruličku pokusila schovat.

     „Vzala si ho, abys tam dostala to svoje.“ Tentokrát Oskarovy tváře zaplály červení, ale nebylo to mrazíkem.

Neuměla jsem tak rychle najít výmluvu, tak jsem mlčela.

     „Galo to si neměla dělat!“ vykřikl Robík zlostně.

    „Teď ho neuslyší, to teda… to teda,“ durdila se Trudka a oči měla úplně skleněné. „Ty děti nic nemají, kdybych to jen tušila, nikdy bych to nechtěla udělat!“

    „Jsou někde sami a jen oni jim můžou pomoct,“ dodal Tadek zklamaně, Nara jen přikývla a otřela si červený nos. „To je ostuda, co jsme to provedli.“

     „Chtěla jsem to pro brášku,“ zoufale jsem po kamarádech koukala. „Vrátím to tam zpátky, jen co… jen, co toho na chvíli nechají.“

     „Nenechají, než to bude všechno hotové!“ zuřila Nara. „Neviděla si, kolik toho mají?“ 

     „Vzala si mu jeho přání, skončí jako zapomenuté,“ pošeptal Oskar smutně. „Kvůli tomu jsem tady nešel. Vždycky jsem věřil, a taky děkoval. A teď se už můžu jen navěky stydět a omlouvat! Děcka, jdeme domů, nemusíme přece v tak velký svátek ještě děsit rodiče!“ Nadzvedl větev a ukázal ostatním, aby se s ním vydali na cestu. Beze slova se tam prosmekli, i s velikým psem, jehož huňatá oháňka byla poslední, co zmizelo mezi hustými větvemi.

Pak se Oskar ještě naklonil zpátky: „Mohla si nám to říct, o Atim. Pochopili bychom to, protože jsme kamarádi. Ale takhle nás zradit, udělat z nás ty, kteří vědomě kazí největší svátky v roce, to si nemusela.“

      „Oskare, musím to tam vrátit!“ držela jsem přání v dlani a chtělo se mi brečet.

     „Víš co?“ obořil se na mě naštvaně. „Co sis nadrobila, to si sněz! O tohle jsme nestáli.“ Zamračil se, ani jsem se nenadála a seděla ve skrytu kouzelného stromu sama.

     „Kamarádi?!“ volala jsem. „Nenechávejte mě tady!“

Zahlédla jsem rytíře, jak chodí kolem pavilónu, nemohla jsem za nimi vyběhnout. Zoufale jsem si utřela nos a fňukala nad sebou samotnou.

Zůstala jsem schovaná ve výšinách Bílých skal, sevřená strachem. Byli pryč. Seděla jsem na zemi a sledovala barevnou podívanou, dokud neskončila. Celé hodiny, jen se slzami v očích. Při představě, jak se mí přátelé sami ženou tím nekonečnem, tmou a neznámem někam domů mi bylo všeho ještě víc líto.

Na obzoru se objevil průsvit denního světla, něco zacinkalo a ranec se v místnosti znovu objevil, kouzelný prach vířil po zemi až ke špičkám mých bot. Zvenčí jsem zaslechla smích, královnu ani rytíře jsem už ovšem nezahlédla.

Odvážně jsem se vyplížila zpod stromu a přistoupila k ranci. Byl prázdný. Podala jsem si roličku s Raulovým přáním a povzdechla si. Už jsem jí chtěla hodit dovnitř, když za mnou někdo přešlápl. S úlekem jsem se ohlédla.

Stál tam ve dveřích a přísně mě pozoroval. Bělovlasý elf v krásném rouchu. Jak bylo známo, první rytíř královny, o kterém jsem si dovolila pomyslet, že je jen smyšlenou báchorkou pro děti. Navíc se ještě tvářil, že o tom ví!

     „Nezlobte se!“ vykřikla jsem, ale jenom pozvedl obočí. „Chtěla jsem jen pomoct bráškovi, vzala jsem to, vyměnila... Musíte místo toho přijmout tohle přání… tohle zapomenuté přání.“

Celá místnost padla nakrátko do tmy. Zvonky na stromku se náhle rozechvěly, bytůstky zase vylezly na kraje větví a klidně se tam pohupovaly. Strom se rozzářil a třpytil se pod krásným kouzelným světlem, které v tu chvíli rozžehlo všechny stromy v zemi. Místem se snášely veliké vločky sněhu. Zpěv těch stvoření mi naplnil srdce žalem i radostí. Stála jsem tam, s Raulovým přáním v dlani a uvědomovala si, že on teď někde čeká na tátu, kterého už nikdy neuvidí. A co bylo horší? Nikdo nevěděl o malém, rozcuchaném klukovi, který do poslední chvíle tolik doufal, a teď zůstal opuštěný.

Rty mi lítostí zakmitaly, sklopila jsem hlavu a rozbrečela se.

Rytíř přišel blíž. Nedokázala jsem mu pohlédnou do očí, tolik jsem se styděla.

     „Nechtěla jsem to pokazit,“ vzlykala jsem v tom dokonalém souzvuku kouzelného stromu, „omlouvám se, že jsem nevěřila a všechno to dopadlo tak špatně.“

     „Galo,“ promluvil a já vyděšeně zvedla pohled k tváři prostoupené bílým světlem. „Všechny děti, které se ráno probudí, by měly být aspoň na okamžik šťastné, nemyslíš? To si vážně přesvědčená, že dovolíme partě odvážlivců s jedním psem, aby to všechno překazila?“

     „Prosila jsem o pomoc pro bratříčka,“ potáhla jsem nešťastně, „vytáhla jednu roličku s přáním, abych tam dala své a teď… Raul… vemte si to, prosím! Prosím vás, pane!“

     „To nejde. Sama sis přání vzala, je to tvá zodpovědnost jej teď splnit, jinak bude navždy zapomenuto.“

     „Ale já ani nevím… nevím, kde Raul je a chovala jsem se k němu…“

    „Zle a necitlivě,“ doplnil. Věděl úplně všechno, tak to byl moudrý a mocný pán. Poté si ovšem sedl vedle mě, jako mě rovný, vzal mě kolem ramen, natáhl se a chytil jednu z kouzelných ozdob. Rozzářila se v jeho dlani a ukázala Raula, jak se třese zimou dole, ve výklenku mezi sklepeními pod naší ulicí, pak se ale výjev rozjasnil a proměnil.

Viděla jsem veselého kluka na saních, jak ho táhne vysoký muž, oba se šťastně smáli natolik, že jsem Raula na první pohled ani nepoznala.

     „Já si ho takhle pamatuju,“ šeptla jsem nevěřícně, „ještě před rokem…“

    „Za který ztratil úplně všechno,“ dodal rytíř a sledoval kluka, jehož tvář v odrazu zase smutně potemněla. „Maminku Raul nikdy nepoznal a o tátu přišel, když se jednoho dne nevrátil z bitvy. Jako sirotek se lekl těch, kteří k němu přišli domů, utekl a teď se bojí vrátit nebo říct někomu o pomoc.“

     „Co se teď stane?“ vykoktala jsem vystrašeně.

   „Nestane se nic víc,“ elf jemně foukl do odrazu lesklé ozdoby a obraz se rozplynul, „že si na Raula zítra ráno nejspíš nikdo nevzpomene.“

    „To se přece nesmí stát!“ vykřikla jsem, ale hned jsem si uvědomila, kdo to všechno způsobil. „Rozčílila jsem své přátele. Neodpustí mi to, všechno jsem pokazila.“

     „Máš strach o brášku.“ Rytíř se na mě usmál přes odraz v ozdobě. „To je přece pochopitelné, každý by se o svého nejbližšího bál ze všech nejvíc a zapomněl by v tu chvíli na kamarády, i na chudé děti, co nemají načechranou bambuli na čepici, ale jen děravé rukavice. Přitom možná prožívají něco tak bolestného, co si sama jen těžko dokážeš představit.“

     „Hrozně jsem se spletla. Myslet si, že můžu za někoho rozhodovat nebo snad někým opovrhovat. Hnát mé přátelé do zimy a noci, teď jsou kdoví, kde…“

    „Dávno spí v teplých duchnách doma. Myslíš, že vás tady necháme běhat po výškách Bílých skal bez povšimnutí?“ zasmál se elf upřímně. „Ostatně doufám, že si dostala důkaz toho, v co si dávno sama přestala věřit. Ve strom, kouzlo této noci i nás, tady nahoře.“ 

     „Ano! A je mi moc líto, že jsem vůbec kdy pochybovala!“ začala jsem znovu vzlykat.

    „My stihneme rozdat radost jen těm, kteří nás nejvíc potřebují, víš? K tomu nám pomáhá tenhle kouzelný strom a také rodiče, kteří se vzorně o své děti starají. Ty, které mají lásku své rodiny svůj dar přeci každý rok dostanou, nikdy sis toho nevšimla?“

Zamyslela jsem se a když jsem na něj koukla, přívětivě nadzvedl obočí.

     „Přála jsem si loni brášku,“ uvědomila jsem si to, „a pár nových rukavic, taky houpacího koníka.“

     „A všechno se ti splnilo?“ optal se. „I to, co rodiče nevěděli? Malý Ati…“

     „Splnilo,“ špitla jsem téměř neslyšně.

    „Věnujeme tuto noc a všechen čas dětem, které tolik štěstí nemají. Chceme, aby se ráno probudily šťastné a obdarované něčím mimořádným. Není v našich silách dát a vyplnit úplně všem každé přání, i když o něm víme a když to jde…“

     „Vážně?“

     „Ano, víme úplně o všech,“ zarazil se, „my vlastně víme mnohem víc, než ty si vůbec myslíš, děvče.“

     „Opravdu?“ potáhla jsem smutně. „Udělala jsem to všechno pro brášku.“

     „A to je zase jeho dar, láska, která se mu od tebe dostává je mnohem víc, než kdyby dostal nového kulicha, nemyslíš?“ ukázal mi na srdce a pak mě cvrnkl do nosu, když jsem k jeho ruce sklonila hlavu. „Ani tak bych na něj nezapomněl a v noci za ním přišel, stačilo jen věřit.“

Podal mi látkový kapesník, pořádně jsem si otřela ubrečený obličej.

      „A za to všechno si my tady nahoře přejeme jediné,“ rytíř ukázal na strom. „Sejít se tady společně po Velké noci a ráno se těšit díkům dětí i lidu z celého světa. Všech těch, kteří v nás věří.“

     „Mrzí mě, že jsem vám nepoděkovala, moc, moc mě to mrzí.“ V úplném záchvatu jsem mu padla kolem krku a pevně ho sevřela. „Pane, věřte mi, že jsem nechtěla!“

     „Vše, co bylo, můžeš ještě napravit, Galo.“

     „Nevím jak.“ Pohlédla jsem k úsvitu, který se rozšiřoval nad obzorem.

     „Myslím, že v té tvojí vychytralé makovičce na ledacos přijdeš, Galo!“ zasmál se.

     „Já znám vaše jméno, znám jména všech rytířů i královny… Jen jsem se před kamarády tvářila…“

     „Že tě báchorky pro malé děti a lidé někde vysoko na vrcholcích skal nezajímají, protože si usnula vždycky dřív, než sis mohla něco tajně přát.“

     „Ano!“ zasmála jsem se společně s ním. „Teď už to ale celé chápu!“

     „Zítra ráno budeme čekat,“ zdůraznil mi.

     „Na co?“

     „To víš moc dobře, dobrou noc…“

To byla poslední slova, která mi řekl, než se mi oči zaklížily únavou. Pak už nevím nic, jen se mi zdálo o kouzelném stromě, plném zpívajících ozdob a zvonků.

***

Ráno slunce problesklo oknem a nasvítilo jemné krystalky v čerstvě namrzlém sněhu. Posadila jsem se na kamnech a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem doma. Pokoj u brášky byl otevřený. Vystrašeně jsem naslouchala klidu, který v domě panoval.

Seskočila jsem z postele a nahlédla do jeho komůrky. Maminka držela Atiho v náručí, smál se a natahoval k ní malinké ručičky, zase byla tolik šťastná. Podala mu lahvičku a on silně lokal, jak mu síly stačily. Vydechla jsem úlevou a táta se na mě dojatě podíval.

     „Galo, bráškovi je lépe,“ řekl, „můžeme děkovat všem těm, kteří na nás dohlížejí, tam z návrší Bílých skal. Stal se zázrak, ráno se probudil a jako kdyby se ho dotkla dlaň plná léčivých kouzel.“ Rodiče mě chtěli přibrat do objetí, ale já si to náhle uvědomila.

     „Já vím, tatínku, maminko, já vím! Však taky dotkla!“ vykřikla jsem radostně a rozběhla se do předsíně. Měla jsem dlouhou noční košili a šlapala si po ní, že jsem málem zakopla, přesto jsem si akorát natáhla punčochy a huňaté boty.

     „Co to děláš, co blázníš?!“ vyběhl za mnou tatínek zmateně.

    „Musím poděkovat… a něco zařídit,“ vydechla jsem netrpělivě, „a někoho najít!“ Natáhla jsem si rukavice, tatínek stále čekal na nějaké lepší vysvětlení, tak jsem nahmatala zapomenutou ruličku, která byla pořád v mé rukavici a významně mu ji ukázala. „Musím někomu pomoct, někomu, kdo se dneska ráno neprobudil šťastný, jako my!“

Nechala jsem za sebou tátu i s jeho udiveným výrazem. A kam, že jsem běžela? Přímo ke svahu, kde byly toho rána všechny děti, včetně těch z naší uličky. Kamarádi seděli v ledovém hradu, povídali si a i přesto, jak moc jsem doufala, že včerejší dobrodružství brali jako sen, věděli moc dobře, co se stalo a odvraceli ode mě uražené pohledy.

     „Hej, vy tady!“ Byli pořád naštvaní a dávali mi to najevo. „Nezlobte se, vy všichni... Prosím, prosím moc… Potřebuju vaši pomoc!“

     „Najednou!“ dodal uraženě Oskar.

     „Moc mě mrzí, že jsem vám to neřekla, a ještě víc, že jsem přestala věřit. Můj bráška se ráno probudil zdravý a … ještě máme čas, ještě to můžeme stihnout!“

Tiše mě sledovali.

     „No,“ poznamenala Ela a poškrábala se na hlavě. „Přiznám se, že jsem si u toho stromu přála ještě tu sestřičku a představte si, prý ji za pár měsíců dostanu.“

     „Já jsem dostal nové saně, taky jsem si tam na ně pomyslel,“ zabrblal Tadek.

     „To jsou naše saně,“ podotkla Nara. „Ale dostala jsem i ty brusle.“

     „Já dostala plnou bedýnku cukroví,“ pokrčila Trudka rameny, „a taky zástěru a plech, abych se ho naučila péct.“

     „A já?!“ vykřikl Robík. „Dostal jsem nové kostky, můžu postavit tu nejvyšší věž, vůbec bych si nemyslel, že bych je, kdy mohl mít, že by to naši mohli vědět!“

Podívala jsem se na Oskara, který ještě váhal.

    „Dostal jsem ozdobu,“ osmělil se náhle, „a vidím v ní babičku, jak se směje a peče cukroví, tak jak si jí pamatuju. Je to jedna z nich… z toho stromu.“

     „To je dobře, Oskare, to jsem ráda!“ Nadšeně jsem ho chytila kolem ramen. „Všichni jsme teda něco dostali, od těch zázračných lidí tam nahoře,“ zkousla jsem si ret a vyndala z kapsy zapomenutou ruličku. „Ale Raulovi se jeho přání nevyplní, protože jsem mu ho vzala. Tak pro něj musím sama, musím ho přece najít!“

Oskar se zamračil a všichni do jednoho, jak kdysi poslouchali jen mě, náhle naslouchali jemu. Proto se nadechl: „Měli bychom pomoct, Raul přece neudělal nic špatného!“ Tak nějak jsem pochopila, že jsem byla ze své vedoucí pozice sesazena a trůn musím přenechat svému nejlepšímu kamarádovi, Oskarovi.

     „Jenže kde bydlí?“ starala se Trudka. Chvíli jsme po sobě koukali, pak do ní Ela strčila a hned na to vyběhla pod kopec plný dětí.

    „Nevíte někdo, kde bydlí Raul? Ten malý kluk, co má kalhoty na kolenou prošoupané, je to děsně důležité!“ Její pronikavý hlas se roznesl úbočím a děti se rázem zastavily v tom, co dělaly.

     „Myslím, že v té zapadlé uličce.“

     „Ne, tam ne, spíš dole u tržiště!“ Dohadovaly se děti mezi sebou.

     „Pomozte nám ho najít!“ stála jsem před nimi v noční košili, kabátě a huňatých botách. „Pomozte mi najít Raula!

     „Nemá nikoho a nemůže být dneska sám!“ doplnil za mě Oskar a hned taky upoutal jejich pozornost.

     „A odpoledne…“ Odsouhlasila jsem si to s Oskarem přikývnutím. „Jste všichni zváni do našeho ledového hradu!“

Náhle se děti vzrušeně rozběhly do všech stran, aby nám pomohly. Skončila doba toho, kdy jsem si své kamarády držela jen pro sebe. My všichni tady jsme přece byly děti ze spodního královského města a musely jsme držet při sobě!

Za chvíli se už každá ulička hemžila zvídavci, kteří opuštěného kluka hledali. Trvalo to dlouho a zima nám lezla pod kabát, tak už jsme si pomalu mysleli, že ho ani nenajdeme. Ve sklepeních nebyl, ani u trhu, ani v boční uličce, dokonce ani ve svém domě, kde se narodil, jak si jeden z chlapců rozpomněl.

Pak jsem si ho vybavila, jak stál před stromem na náměstí a pořád tolik doufal, že ho někdo uslyší. Musel být tam! U stromu!

Zaslechla jsem, jak za mnou ostatní volají, když jsem začala utíkat přesně tím směrem. Zastavila jsem se až na širokém prostranství, uprostřed kterého stál svítící strom, na nějž už dopadl třpyt splněných přání. A pod tím stromem byl kluk. S vrabčím hnízdem pod čepicí a pohledem sklopeným k něčemu v dlaních. Poznala jsem ho už z dálky.

     „Raule!“ vydechla jsem akorát, když jsem k němu doběhla, „Raule, všichni tě hledáme.“ Hned přede mnou ustrašeně ukročil. „Ne…, ne, nemusíš se bát, já se ti chci hlavně moc omluvit. Nechovala jsem se dobře, byla jsem na tebe hrozně zlá! Je mi to líto!“ Sáhla jsem do kapsy pro kapesník, který vlastně ani nepatřil mě… Když zvedl Raul uplakané oči, otřela jsem mu tu spoustu slz, která se z nich valila. Pak jsem si teprve všimla, že drží vánoční ozdobu. Poznala jsem ji na první pohled. Byl to dárek z návrší Bílých skal.

     „Vidíš tam tátu, je to tak?“ pošeptala jsem smutně. Přikývl a já ho vzala kolem ramen a marně bojovala s brekem. „Je mi to moc líto, Raule, moc líto.“ Dívali jsme se do odlesku, kde se na nás usmíval milý pán, kterého jsem si matně pamatovala ze zdejších ulic. „Vzpomínku ti nikdo nevezme,“ pevně jsem ho stiskla a oba jsme vzlykali jako malí.

Tehdy jsem poprvé pochopila, že nemusí být nutně všechno vyřčeno, aby se to splnilo. A že ten, kdo nechce, nikdy nezapomene. A když se člověk chce omluvit a je mu něco líto, neměl by nikdy váhat a udělat to. Především by nikdy neměl přestat věřit na zázrak. Ani na to, jakou sílu má soucit a láska…

Já už nikdy nezapomenu a nepřestanu vzhlížet ke královně, jejím rytířům, a především tomu prvnímu, který se jmenoval… Pohlédla jsem za sebe, jako kdyby na mě někdo hvízdnul a uviděla postavu, která mi jej připomínala. Stál nedaleko, v dlouhém plášti a jeho vzácné vlasy kryla kápě. Nejbližší královnin rádce a určitě taky kamarád! Utřela jsem si oči, usmála se na něj a se vší úctou se mu poklonila, pokynul mi těsně před tím, než zmizel v přilehlých uličkách, jako pocestný.

     „Pojď se mnou domů, dneska přece nemůžeš zůstat sám,“ vzala jsem Raula za jeho ledovou ruku, vděčně přijal, ale než jsme se vydali na cestu, ještě jsem se naklonila ke stromu a nepatrně špitla: „A děkuju, moc děkuju za všechno… z celého srdce vám všem. Hlavně vám, pane Charameli.“

Když jsem vyjmenovala všechny ostatní rytíře, včetně draka a taky královnu, věděla jsem, že mě někde tam nahoře slyší a usmívají se teď společně na náš odraz v ozdobě, která na ně promlouvá z kouzelného stromu.

***

Další rok, když zase napadl sníh, už jsem nikdy nepochybovala o kouzelném stromě a jeho moci. Otevřela jsem dveře, nachystala sáňky a dala do sedačky v zadní části kožešinu. Ati se na mě smál, když mi ho maminka podala, abych ho tam usadila.

     „Dávejte na sebe pozor, děti,“ pronesla ustaraně, „hlavně na Atiho, je ještě malý, je to jasné, Galo? Žádné vyvádění a sněhové války!“

     „Ano, maminko!“ objala jsem jí a dala pusu na tvář, když ji ještě někdo minul.

     „Dohlídni na ně.“ Pohladila chlapce, který právě vyšel ze dveří, po vlasech. „Raule, ty už máš zase plnou pusu, to se podívejme!“ Zasmála se máma.

Spokojeně přikývl a přežvýkl cukroví, co tajně vzal ze spíže. Mrkl na mě spiklenecky a položil mi jedno do dlaně, vždycky jsme totiž drželi při sobě. Když jsme si hráli, vyprávěli příběhy před spaním nebo vozili po zdejších ulicích Atiho a popisovali mu svět kolem nás. Nikdy jsem ještě nebyla šťastnější. Měla jsem totiž veliké štěstí, od loňského roku jsem měla brášky hned dva. Nikdy jsem za ně nezapomněla poděkovat kouzelnému stromu a také za naše rodiče, kteří byli ti nejhodnější ze všech.

Rozběhli jsme se a přidali k zástupu těch, které jsme dobře znali, k těm, kteří bydleli v naší ulici: Oskarovi, který nám ve všem rozumně velel, stejně jako svým vlastním mladším sourozencům, Trudce, která měla plnou krabici cukroví pro všechny, Ele a její sestřičce Nele, kterou si vezla pyšně na sáňkách jako panenku, dvojčatům Naře a Tadkovi s bílým huňáčem a Robíkovi s čepicí naraženou až po nos, kterou mu teď mladší bráška Tobík vždycky ochotně spravil.

A než jsme doběhli pod kopec, běžely s námi další děti ze všech ulic, protože to celé nebylo jen o mě, ale o všech těch, kteří se ve spodním patře královského města Bílé skály narodili a rostli vedle sebe, od první chvíle, kdy vyběhli se sáňkami k zasněženým svahům.

aneta.hastikova@gmail.com
© Aneta Hastíková 2025